4.díl-2 NADĚJE
Ve škole
J: Holky, můžete mi říct, co to bylo včera? Jako proč ste zdrhli.
Z: Ale měli jsme něco domluvenýho a zapoměli jsme nato.
J: A to ste nemohli eště chvilku počkat?
V: Nemohli, tak to pochop.
J: Dobrá, já to chápu. Nevim co se ti stalo Verčo, co sem ti udělala.
(Verča se naštvaně podívá. Přichází Lukáš)
L: Ahoj Verčo. Ten pohlad byl na mě?
V: Trochu jo.
L: A proč? Co sem ti udělal?
V: Ty vlastě nic. A nech mě být.
L: No dobrá, no. (odejde a sedne si)
Z: Čus Very, tak co, cos dělala?
V: Ale nic. Jenom jsem jim ukázala jak sem na ně naštvaná.
Z: Týjo a jak?
V: Prostě sem udělala ksicht ,,nenávidím tě" No a viděl to i Lukáš.
Z: No a? Vždyť on je v tom taky zapletenej, ne?
V: To jo, ale hlavně z toho viním Janu. Je to mrcha a to sem si o ní nikdy nemyslela.
Z: Aha
Během hodiny občanky
U: Takže. Dnešní a další 2 hodiny budeme dělat projekt o našich pocitech, naší rodině, našich kamarádech atd... Prostě o tom, co jsme brali uplynulí měsíc. Teď vás dám do dvojic a to vždy holka a kluk. Počkejte chvíli, rozmyslím si to.
Z: Co Verčo když ti dá úča k Lukášovi?
V: Nic, budu pracovat.
Z: A zeptáš se ho nato?
V: Ještě nevim, ale ráda bych.
U: Takže klid. 1. dvojice Veronika a Lukáš, další Jana a Pavel, 3. dvojčka třeba Zuzana a David, další ...
Z: Bože, ne, ona nás snad odposlouchává.
V: Asi jo, no nevim. Ale Janě Pavla přeju. By mě zajímalo očem se budou bavit.
Z: Chi, to mě taky. Nojo snad to zvládnu.
Po škole
Z: Tak co, Jaký to bylo?
V: Super, dal si se mnou schůzku dneska v 7 v parku a chce abych mu řekla proč sem na něj naštvaná.
Z: No a, řekneš mu to?
V: Nevim. Ale chci mu říct, že ho mam ráda.
Z: Tak to jo.
V: No a co ty?
Z: No, dobrý. Vlastně se ani nic moc nedělo.
V: Takže nic?
Z: ee
V: Copa, ty už k němu nic necítíš?
Z: Ale to jo. Bože můj on jde tam. Musim ho dohnat. Tak pp. Zejtra
V: Čau, hodně štěstí.
Z: I tobě.
Po chvíli
D: Ahoj Zuzko.
Z: Aaaahoj, my se známe?
D: Jo, chodíme do stejný třídy.
Z: Jééééé to seš ty?
D: Jo,jo. Kam deš?
Z: Teď momentálně domů a ty?
D: Já du dolů na autobus. Chceš jít se mnou?
Z: Ne, ráda bych, ale musím domů.
D: Tak nic, třeba jindy. Čau
Z: Jo, doufam. Ahoj
Verča s Lukášem
V: Ahoj, tak jsem tady.
L: Čau, sedneš si?
V: Jo klidně.
L: Tak řekneš mi to?
V: A fakt to chceš vědět? Ale předtim se ti musim naněco zeptat.
L: A naco? Ale klidně se ptej.
V: Tak jo. Fffff chodíš s Janou?
L: Co??? Proč?
V: Ptam se. Tak můžeš mi to říct?
L: No, dejme tomu, že trochu jo, ale už mě to přestává bavit.
V: Fákt?? (rozradostní se)
L: Jo, ty ses najednou rozesmála.
V: Hmm, taky mam důvod!
Žeby přece jenom byla občanská výchova nadějí pro lásku?
pokračování příště...